Loňský rok byl na kvalitní doom metalové desky bohatý. Pro letošek tak první hřbitovní svíci rozsvěcují italští VEIL OF CONSPIRACY. Podívat se čas od času na italskou doom či gothic metalovou scénu vůbec není ztráta času. Možná to není zcela stylotvorné podhoubí, ale zajímavých desek se tam každoročně pár najde. Loni to byli kupříkladu IN AUTUMN nebo TETHRA. Už předchozí album VEIL OF CONSPIRACY „Echoes of Winter“ bylo poslechově zajímavá záležitost zcela v mantinelech klasického doom metalu. Po čtyřech letech vydávají další porci hřbitovní hudby. Je tam nějaký vývoj? Trochu ano, výrazové prostředky jsou podobné, jen jsou lépe uchopené.

Oba kytaristi (respektive kytarista a kytaristka) mají ještě další kapelu SVART VINTER, což je čistě black metalová věc, kde své hudební démony vyhánějí čertovským jekotem a temným hudebním šílenstvím. VEIL OF CONSPIRACY je pro ně druhá strana mince. Ve zmíněném blackovém uskupení s nimi hraje i bubeník Diego Tasciotti, což je taková multi-instrumentální persona, která účinkuje v bezpočtu dalších více či méně podivných kapelách. O jedné z těch více podivných, NOTTURNO, na našich stránkách byla řeč celkem nedávno. Zpěvák Nicola Belotti o sobě dal loni vědět s jiným podobně melancholicky laděným projektem FOR THE STORMS.

Jak už jsem poznamenal v shoutu, při poslechu této desky se čas poněkud zpomalí. Zpomalí, zahalí temnými stíny a vezme do minulosti, do hudební minulosti. Nakonec, co nového v doom metalu lze ještě vymyslet? V základním schématu zřejmě nic, ale lze se poohlédnout po inspiracích jinde, jako to udělali kupříkladu MÚR, zjevení loňského podzimu. To však VEIL OF CONSPIRACY nedělají. Hrají v podstatě standardní doom metal, ve kterém se dají najít střípky inspirace kapelami jako SHAPE OF DESPAIR, DRACONIAN a dalšími. Bude-li řeč o originálnosti, tato kapela příliš k tématu neřekne. Proto nelze hodnotit příliš vysoko, přestože tato recenze vyznívá vesměs pozitivně. V případě funkční inkorporace již existujících prvků se však dostaneme na poměrně libozvučnou tóninu. Výrazný je projev zpěváka, který zpívá čistě i nečistě, mění polohy a styly až do roztrhání hrdla. Sekunduje mu zpěvačka, která se drží vesměs v sopránové tónině. Pro pohřební zpěvy je to vhodný přístup. U kytaristů je poznat, že vychází hlavně z blackových kořenů. Neopírají se o hutné riffy, ale snaží se vykreslovat ponurou atmosféru. A výsledek je velmi uspokojivý, zmar a deziluze z celé nahrávky doslova prosakuje.

„Shape of Grief“ je hodina příjemného poslechu. Do historie se určitě nezapíše a předpokládám, že poměrně brzy upadne v zapomnění. Jenže než se tak stane, než vzpomínky zcela vyblednou, po tu dobu se tahle deska v přehrávači ještě párkrát protočit může. Na to je to zas příliš povedená záležitost, než abychom jí nemilosrdně smetli ze stolu se slovy: „Další“. Ano, letos se chystají další zajímavé nahrávky, tohle je řekněme první letošní ochutnávka, která však atmosféru dovede navnadit velmi dobře.